Journaling v koučování: papír jako zrcadlo mysli

Sedím v autě, ruce na volantu, ticho kolem. Jen motor přede a stěrače rytmicky přejíždějí přes čelní sklo. Tohle je moje verze journalingu. Ne papír, ne pero. Jen hlava, která si po pár kilometrech začne sama vyprávět.

Na delších cestách, někde po dvacáté minutě, se myšlenky rozbalují jako při rozhovoru. Přemýšlím, co se za poslední dny stalo, kde jsem byl přítomný a kde jsem jen „fungoval“. Někdy se zastavím u jedné věty, kterou mi někdo řekl. Jindy u chvíle, kdy jsem reagoval zbrkle. A občas prostě jen mlčím — a nechám to v sobě dosednout.

Koučink v hlavě: ticho místo papíru

Kdysi jsem si psal deník ručně. Tlustý sešit, černé pero, vůně papíru.
Teď mám jiné médium — cestu.

Auto se stalo prostorem, kde se nemusím soustředit na nikoho jiného než na sebe. Žádné notifikace, žádné „máš chvilku?“. Jen já, volant a čas.

Někdy mluvím nahlas. Občas si v duchu pokládám otázky, které bych položil klientovi:
„Co tě teď vlastně štve?“
„Proč to v tobě tolik drnčí?“
„A co s tím chceš udělat?“

Ten rozhovor se sebou má sílu. Připomíná mi, že journaling nemusí být o psaní.
Může to být mentální koučink — rozhovor v pohybu, kdy se člověk konečně slyší.

Odskok: lekce z terapie

Na terapii mám padesát minut. Padesát minut, které jsou jen o mně. Je to trochu jako řídit — jen místo volantu držím pozornost. Procházím, co se událo od minule, a nechávám se překvapit, co se zvedne z hlubin.

Někdy to jsou emoce, které jsem si nestihl dovolit. Jindy opakování tématu, o kterém jsem si myslel, že už je „hotové“.

Připomíná mi to klienty, kteří journaling nejdřív odmítají:
„Na to nemám čas.“
„Nevím, co psát.“
„Já to mám všechno v hlavě.“

A pak přijdou po týdnu a řeknou:

„Zapsal jsem si jednu větu. A ona mi pořád zní v hlavě.“

V ten moment se stane to tiché klik. Člověk se zastaví a poprvé uvidí, co se v něm doopravdy děje.

Podobně jako v článku Síla všímavosti: v těžkém rozhovoru - všímavost není jen meditace nebo dech. Je to schopnost být přítomen i ve vlastních myšlenkách, bez útěku.

Návrat: všímavé řízení

Když jedu delší trasu, vím, že to nebude jen přesun.
Je to můj malý seberozhovor.
Stejně jako klientům doporučuji psát si večer tři věty – co mi vzalo energii, co mi ji dalo a co chci zítra udělat jinak – já si to projdu v hlavě.
Třeba někde mezi Ostravou a Frýdkem.

Journaling v mysli má jinou kvalitu než ten psaný. Je tekutý.
Někdy se ztratí, jindy z něj zůstane věta, která má sílu dny.

Třeba ta dnešní:

„Nemusíš všechno pochopit. Stačí to unést.“

A tak jedu dál. Nechávám myšlenky běžet a cítím, jak se hlava uklidňuje.
Tenhle tichý proces dělá přesně to, co transformační koučink slibuje – přetváří zmatek v uvědomění.

Jak píšu i v článku Proč odkládáme – a jak to změnit, věci se nemění proto, že o nich víme. Mění se, když jim dáme pozornost.

Krátká paralela z domova

Nedávno se mě syn zeptal, proč si občas povídám sám pro sebe, když řídím.
Řekl jsem mu, že si „třídím hlavu“.

Podíval se na mě a po chvíli pronesl:
„Tak já si ji třídím, když kreslím.“
A bylo to jasné.
Dospělý i dítě dělají totéž – hledají způsob, jak porozumět tomu, co se děje uvnitř.
Jen každý používá jiný jazyk.
On pastelky. Já volant.

Psychologie journalingu a koučinku

Z pohledu psychologie je journaling něco jako vyčištění vnitřního inboxu.
Mozek má rád, když věci dostanou tvar – a když to uděláme vědomě, uklidní se i tělo.

Ať už píšeš na papír, mluvíš s terapeutem, nebo si jen povídáš sám v autě, děláš pro sebe to podstatné: dáváš tvar myšlenkám, které by jinak zůstaly neuspořádané a těžké.

A přesně to dělá koučink – pomáhá proměnit chaos v jasnost.

Závěr:

Journaling nemusí být o zápisníku.
Někdy stačí cesta dlouhá třicet minut, aby se člověk vrátil k sobě.
Stejně jako v transformačním koučinku, který nabízím v Ostravě i online, jde o to jediné – být chvíli v tichu a slyšet se.